O mně

JJmenuji se Klára Vukmanov Šimokov. Když mi bylo 24 let pod vlivem ztráty nejbližšího se mi začal měnit celý můj život: všechny pilíře, na kterých stál, se rozpadly a já zůstala na pokraji šílenství, nebo spíš za ním a zbyla mi jen láska a jóga a uvnitř zmatené srdce v troskách a víra a touha po jiném životě, upřimném, vnitřně svobodném, pravdivém.

Padala jsem a zase vstávala, tisíce chyb a tisíce poučení. Ale hluboko uvnitř jsem se začala opravdu a nekontrolovatelně měnit. Vedlo mne tělo, na které jsem se snažila dlouhá léta zapomenout a mít jiné anebo žádné, vyhladovělé, zničené přemáháním, nezdravým necitlivým pohybem, posturou a vystrašeným dechem nebo spíše nedechem. Kde začít, když všechno je špatně?

Na všech frontách, vší silou a snahou, až vás zranění (v mém případě náraz devítky u Národního cestou z jógy) vrátí na začátek a vrací vás tam znovu a znovu, nekompromisně a nutí hledat ten počátek, tu mou malou velkou pravdu, na které se dá stavět. Stálo to hodně slz a probdělých nocí, díky Bohu za ně. Tvář i tělo si začaly ulevovat, pookřávat, proměňovat se, nacházet sílu jinou, jemnou a hlubokou, která neznásilňuje sebe ani druhé, sílu pravdy, díky které jsem mohla pouštět jednu svou masku za druhou. Začala jsem se rovnat, cítit zemi pod sebou a sebe na ní a přestávala se té váhy bát. Jídlo se stalo zdrojem vděčnosti a sounáležitosti.

Láska mne vede životem s otevřenou budoucností a učí mne mírnosti. Žádá po mne rozvahu a rozumnost, soucit i odvahu a dává svou prostou radost a hloubku. Vede mne po celou dobu to nejtišší nejněžnější nejzranitelnější já, které živím, dávám prostor a důvěru. Láska mne provedla temnými dny i nocmi a já ji. Mnohokrát jsme se dotkli dna a byli tam spolu, sdíleli každý pláč i záchvěv smíchu našich dětí. Ráno jí vařím kávu a ona mi oběd, v noci mne budí svým dechem a uspává na srdci. Úplně jiná, úplně jíný než jsem si myslela. Neuchopitelná, přilnavá i nepřilnavá, jak kapka vody, kapka krve.

Učili a učí mne lidé, každý z vás, vaše jedinečné tváře světa. Naše tvář v sobě nese všechna setkání, stváří se a svět skrze ni. Když se člověk naučí dotýkat se sebe a druhých, nemusí se vydávat na žádné experimenty, ani probouzet žádné speciální síly. Ono se to začne dít samo, něco obyčejně, něco zázračně, život nás povede. Na mém počátku byly dvě vystudované vysoké školy. Mými tématy tam setkání tváří v tvář, blízkost, obraz boží v dialogu, odpovědná svoboda v tradici staré i nové židovské, islámské a křesťanské. Poté studium jógy, qi gongu, shiatsu a pozvolný přechod k provázení druhých - má léta na zemi, tváří v tvář neznámým i známým lidem. Prošli jsme spolu někdy kratší někdy delší pouť. To, co jsem studovala v knihách, se stalo mou skutečností.

Jóga mne vedla k přípravám na křest. Byla jsem pokřtěna, když mi bylo 33 let, na stejném místě, kde jsme se vzali s mým mužem o rok dřívě a kde byl ještě rok předtím křtěn náš první syn. Nejsvětěší Salvátor je naším kostelem a milovaným místem. Biblické příběhy, symboly a moudrost je mi nejbližší, je to má víra, ale stejně tak mluvím a provázím příběhy všech krajů.

Knihy jsou vedle hudby mou velkou radostí, která živí mé kořeny. Jen nyní je to knih méně. Celá jsem prostší a jednodušší než jsem bývala, méně aktivit, méně teorií, nápadů, méně rozhodnutí, více přímosti a živoucnosti. Příroda, rodina, přátelé, návraty domů s neznámými lidmi v tramvaji, modlitby. Dobře mířím a málo střílím. Život na dlouhý čas, život na život a láska na cestě.

Děkuji všem, kdo mi byli a jsou na blízku. Mému muži Adamovi, synům Lazarovi a Lvovi, mámě, mým učitelům a přátelům Aleši Havlíčkovi, Ivanu Chvatíkovi, Tomáši Halíkovi, Daliboru Štědronskému, Lauře Crowe.